Resumen:
Za jeden z nejpodstatnějších iniciujících faktorů vývoje syndromu vyhoření je považováno působení chronického stresu. Studenti, kteří jsou vystaveni vysoké míře stresu a zároveň nedokáží využít vhodné strategie zvládání těchto zátěžových situací, bývají ohroženi rozvojem syndromu vyhoření již během studia. Předmětem této práce bylo prozkoumat blíže otázku stresu, a to v souvislosti se syndromem vyhoření, s důrazem na rozvoj tohoto jevu ve skupině pregraduálních studentů Ústavu sociální práce v Hradci Králové. Stejně jako posouzení souvislostí využití strategie zvládání stresu versus riziko vývoje syndromu vyhoření u studentů. Vzhledem k počtu respondentů není záměrem této studie zobecnění nalezených výsledků, ale snaha o hlubší pohled do této problematiky a aplikace získaných poznatků do výuky studentů oboru sociální práce. Pro vyhodnocení strategií zvládání stresu byl využit dotazník SVF 78, syndrom vyhoření byl posouzen dotazníkem Burnout Measure. Nejčastěji používanou strategií zvládání stresu byla perseverace. Řadíme ji do skupiny negativních strategií, jelikož přímo zhoršuje a prodlužuje stresovou reakci organismu na prožívající zátěž. V otázce vztahu mezi strategiemi zvládání a syndromem vyhoření se ukázala pozitivní korelace u negativních strategií zvládání stresu, jako jsou úniková tendence, perseverace, rezignace nebo sebeobviňování. Pozitivní korelace v těchto parametrech znamená, že studenti, kteří využívají tyto strategie zvládání stresu, mají větší míru ohrožení syndromem vyhoření. Negativní korelace byla nalezena u pozitivních strategií, mezi které patří odklon, náhradní uspokojení, kontrola situace, pozitivní sebeuspokojení. Celková míra korelace pro oba dotazníky byla 0,4 – 0,59.
