Résumé:
Cílem tohoto příspěvku je podat ucelený přehled dvou desetiletí česky psané historické vědy o válce, válečnictví a vojenských institucích. Zahrnuje jak nejvýznamnější, tak i méně významné práce na témata od
středověkých dějin až po počátek 21. století, zasazují autoři svou tematiku do kontextu vývoje vojenských dějin obecně a identifikují několik metodologických rámců, které dominují současnému vědeckému úsilí v této oblasti. Stojí na široké a diskurzivně vlivné základně populárních vojenských dějin, převládající pojetí psaní a chápání vojenských dějin je přísně pozitivistické, přičemž žádnému specifickému přístupu či metodologii není věnována téměř žádná pozornost. Dokonce zde do značné míry chybí i tradiční operační historie, většina prací se místo toho zaměřuje na institucionální a organizační dějiny, případně biografie. Zejména v případě posledně jmenovaných autoři identifikují silné podtóny heroického národního diskurzu moderních dějin. Pouze menšina, byť silná, prozrazuje metodologickou inspiraci různými kmeny přístupu k sociálním dějinám v duchu nových vojenských dějin, přičemž některé zejména novější práce se inspirují kulturním studiem války. Autoři považují tento poněkud konzervativní pohled na obor za přímý důsledek řady institucionálních a strukturálních příčin v kombinaci s přetrvávající tendencí jak v samotném oboru, tak v širší historické profesi odsunout vojenskou historii na vedlejší kolej jako něco jiného než akademický výzkum. Celkově lze konstatovat, že ve sledovaném období došlo jen k malému pokroku, zejména ve srovnání se situací kolem přelomu století, kdy různí autoři cítili naději na budoucí vývoj z hlediska metodologie a integrace oboru do širší vědy.
