Résumé:
Autor přítomného článku ukazuje na ruské filozofické myšlení, jehož specifikem je to, že se vyskytuje nejen v samostatných traktátech, ale především v dílech krásné literatury, jež tak vlastně supluje slabou přítomnost společenských věd trpících cenzurou. Zvláštností ruské klasické literatury a ruské literatury vůbec je pak schopnost přetavit didaktickou, etickou a náboženskou funkci vycházející z nedokončené sekularizace do estetického efektu. Nedokončenost, a tedy jistá otevřenost je znakem ruského myšlení obecně. Komplex ruského duchovního proudění se vyznačuje vyjadřováním zneklidnění, znejistění a předvídáním kataklyzmat, kritikou údajného barbarství ruských dějin a řešení vztahu k Evropě a později k Asii a ke světu vůbec. Tvůrci hledají oporu, ukotvení vzhledem k zneklidnění – až na výjimky (A. P. Čechov) – v existenci velké říše. Vizionářství, které v budoucnosti Ruska nachází hrozbu katastrof, se spojuje s osudy celého světa, v němž Rusko hraje často mesianistickou, oživující roli. Na jedné straně hrozby kataklyzmat, zneklidnění, na straně druhé hledání opor a ukotvení v mesianismu. Zejména pól zneklidnění je i dnes inspirací současného ruského myšlení a ruské prózy, hlavně románu.
