Résumé:
Studie se zabývá třemi synodálními procesy, které česká katolická církev organizovala v 19. a 20. století. Prvním pražská provinční synoda roku 1860, kterou následovaly další diecézní synody. Druhá se zabývá opakovanými sněmy Zemské jednoty českého katolického duchovenstva na počátku 20. století. Třetí proces se odehrál v souvislosti s Plenárním sněmem české katolické církve v letech 1997-2005. Studie popisuje jednotlivé synodální procesy a jejich výsledky, analyzuje jejich slabé a silné stránky a formuluje několik principů, které hrají zásadní význam pro úspěch synodálního jednání.