Abstract:
Znásilnění je jednou z mnoha kategorií násilí, které bylo a je pácháno nejen během ozbrojených konfliktů. Jeho moderní výzkum, metodologicky založený na genderových studiích a historické antropologii, podnítila zejména kniha Susan Brownmillerové z roku 1975. Relativní nezájem české historiografie o dané téma souvisí i s obtížnou heuristikou, která přináší poznatky jen ve velmi omezené míře a spíše náhodně. Kvantifikace je tedy nemožná. Mužská společnost tuto neblahou zkušenost svých manželek a dcer vytěsňovala a pokud možno ignorovala její písemný záznam. Případně se omezila na pouhé obecné prohlášení. Již za třicetileté války rozlišujeme z hlediska kategorizace individuální a hromadné znásilnění a rozeznáváme zneužití obou pohlaví a různých věkových skupin. Vzhledem k mlčení pramenů odpovídajících dobovému pohledu na čest a postavení mužů jako ochránců ženské cti však nedostáváme možnost podrobně zkoumat počty či prožitky obětí a související následky, včetně psychosomatických nemocí.
