Resumen:
Studie se snaží odpovědět na otázku vztahu mezi odmítáním Boha, odmítáním transcendence a existenciální situací člověka na pozadí divadelní hry J. P. Sartra Moucha. Zaměřuje se také na vědomí, které je následkem odmítnutí Boha vztaženo pouze k sobě, a zvažuje, nakolik je toto vědomí spojeno s absolutnem. Sartrovo pojetí člověka je provokativní, staví se proti všem formám pasivního konformismu, nabádá člověka, aby se ponořil do dynamické struktury své existence a přijal odpovědnost volby. Jeho dílo lze číst také jako výzvu rozbíjet falešné modly a jako výzvu k obraně vlastní svobody. Důraz na osobní volbu, který je doprovázen plnou odpovědností za vlastní činy, důraz na lidskou svobodu, má podnětný význam. Sartrovým nedostatkem je zobecnění a posunutí fenomenologické úrovně na ontologickou. Navzdory poměrně silným argumentům se dopouští logických rozporů, které později ovlivňují jeho noetiku. Jeho metoda je do jisté míry zjednodušením a karikaturou Boha. Tato karikatura je účinný a působivý způsob vyjadřování, ale neuniká mnoha zobecněním a zjednodušujícím názorům. Ve výsledku Sartre Boha nepopírá, protože se vztahuje k nekřesťanským obrazům Boha, křesťanský Bůh jeho filozofické reflexi uniká.
