Druhý vatikánský koncil mezi metadogmatem a pastorální synodou

Abstract

Studie se zabývá rozdílnou interpretací významu Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) v perspektivě církevních dějin. Pro některé je koncil pouhou pastorační synodou s několika zastaralými doporučeními, která je mylně interpretována jako metadogma, na jehož základě by měla být interpretována celá tradice církve. Jiní jej považují za promarněnou příležitost k reformě katolické církve. První část studie ukazuje, že koncily obvykle vytvářejí novou vrstvu tradice a někdy jsou účinným nástrojem paradigmatických změn. V tomto případě však katolická církev institucionálně a strukturálně stále žije mnohem více v paradigmatu prvního vatikánského koncilu (1869/1870). To dokládá druhá část, která poukazuje na to, jak málo z odkazu a ambicí druhého vatikánského koncilu bylo realizováno. Ve třetí kapitole autor komentuje možnost svolání dalšího koncilu jako nástroje reforem institucionální mocenské struktury církve a analyzuje potenciál tzv. synodálního procesu. Studie dochází k závěru, že mnoho věcí se 60 let po Druhém vatikánském koncilu zastaralo, ale že dokončení debaty o něm se jeví jako nezbytná podmínka pro nalezení schůdné cesty, po které by se katolická církev mohla ubírat a jednat v současném světě.